Nádej je sila, ktorá núti mikroskopickú bunku, aby skúsila šťastie v evolučnej hre života a pozdvihla sa nakoniec do formy obrovského slona.
Je to tajomný magický dych, ktorý sa chopí pádu a zmení ho na úspech. Je to prvý dych dieťaťa a posledný dych zomierajúceho.
Je to pretvárajúci slnečný lúč, ktorý vykupuje triviálnosť aj tej najnepatrnejšej existencie.
Je to posledné, čo zostáva človeku, ale jedno z najlepších, lebo ak má nádej, nájde novú silu z vnútorného pádu aj vonkajšieho neúspechu.
Paul Brunton
Skoušíme stát na zlomených nohou,
síla svalů nestačí, když nemá oporu v kostech.
Oblečeni do paragrafů, chráněni zákony,
prcháme po papírových mostech
a pod nohama nám hoří matka Země.
Lžící na polévku pojídáme čas.
Na každé vědomé myšlence hledá rozum chybu, či kaz.
Snad Rok hlodavce vše rozbije a zboří
a ticho v mysli uhasí co hoří.
Lidské srdce je červený kůň, co běží.
Něco ho splašilo, zastavíš jej stěží.
Chceme víc, ale víc už není,
život v blahobytu je iluze snění.
Noc bude patřit navždy hvězdám,
tak jako nebi slunce a měsíc.
Štěstí nenajdeš u Apolináře,
nic nepomohou slova velké ráže.
Raději si lehni do stínu stromů
a uč se člověče naslouchat, růst a žít.
Dál skoušíme stát na zlomených nohou.
V hypnotickém stavu opojeni touhou,
v prostoru vesmíru jsme otiskem v písku,
který smyje voda, rozfouká vítr, vysuší slunce.
A hlasitou frekvenci srdce překryje ticho a noc.
síla svalů nestačí, když nemá oporu v kostech.
Oblečeni do paragrafů, chráněni zákony,
prcháme po papírových mostech
a pod nohama nám hoří matka Země.
Lžící na polévku pojídáme čas.
Na každé vědomé myšlence hledá rozum chybu, či kaz.
Snad Rok hlodavce vše rozbije a zboří
a ticho v mysli uhasí co hoří.
Lidské srdce je červený kůň, co běží.
Něco ho splašilo, zastavíš jej stěží.
Chceme víc, ale víc už není,
život v blahobytu je iluze snění.
Noc bude patřit navždy hvězdám,
tak jako nebi slunce a měsíc.
Štěstí nenajdeš u Apolináře,
nic nepomohou slova velké ráže.
Raději si lehni do stínu stromů
a uč se člověče naslouchat, růst a žít.
Dál skoušíme stát na zlomených nohou.
V hypnotickém stavu opojeni touhou,
v prostoru vesmíru jsme otiskem v písku,
který smyje voda, rozfouká vítr, vysuší slunce.
A hlasitou frekvenci srdce překryje ticho a noc.
